Mirek: V první kapitole jsme se dostali k tomu, že něco je přítomno. Ale mně se pořád vrací otázka, proč vůbec. Dokážu si představit svět, v němž se něco pohybuje, spojuje, rozpadá. Jen nerozumím tomu, proč by při tom mělo být něco cítit.
AI: Když si takový svět představuješ, co z něj odebíráš?
Mirek: Právě to cítění. Zůstaly by děje. Hvězdy, kameny, organismy. Možná i lidé, kteří by chodili do práce a hovořili spolu. Ale nikomu by se nic neukazovalo zevnitř.
AI: Včetně lidí, kteří by říkali, že je něco bolí?
Mirek: Ano. Tělo by reagovalo, ústa by vyslovila větu. Jen by tam nebyla bolest.
AI: Pak si představuješ, že všechny vnější projevy mohou zůstat zachovány, i když zakoušení odebereš. To je důležitý předpoklad. Samotná možnost vyslovit takový popis ještě nezaručuje, že by takový svět mohl existovat.
Mirek: Já ho nechci dokazovat. Snažím se ukázat, čemu nerozumím.
AI: V tom ti ta představa pomáhá. Odděluje pro tebe průběh dějů od skutečnosti, že jsou zakoušeny. Otázkou zůstává, zda jde o dvě oddělitelné věci, nebo o dva způsoby, jak uvažujeme o něčem, co oddělit nelze.
Mirek: Takže problém může být v mém způsobu představování?
AI: Může. Ale neměli bychom to použít jako rychlou odpověď. Museli bychom vysvětlit, v čem přesně tě představa klame.
Mirek: Když mi někdo řekne, že vědomí vzniká při dostatečně složité činnosti mozku, pořád mám chuť se zeptat: proč?
AI: Protože složitost sama ti ještě neříká, proč by mělo být něco zakoušeno.
Mirek: Přesně. Složitý může být i daňový systém.
AI: A slovem složitost můžeme označit velmi různé věci. Vysvětlení by muselo určit, jaká organizace je podstatná, co umožňuje a proč se její přítomnost vztahuje k zakoušení. Pouhé přidávání složitosti do věty ten vztah neobjasní.
Mirek: Totéž se mi děje se slovem informace. Někdo řekne, že vědomí je zpracování informací. Jenže informace zpracovává ledacos.
AI: Pak potřebuješ vědět, co se zpracováním myslí a které jeho vlastnosti mají být rozhodující. Jinak může slovo informace jen přenést tvoji otázku na jiné místo.
Mirek: A přesto je možné, že právě tam odpověď je.
AI: Ano. To, že určitá stručná formulace nestačí, není důkazem, že celý směr zkoumání selhává.
Mirek: Nechci být člověk, který na všechno řekne „ale proč“ a nikdy žádné vysvětlení nepřijme.
AI: Pak si musíme položit otázku, co bys jako vysvětlení přijal.
Mirek: Něco, z čeho by bylo patrné, proč při určitém dění nemůže zakoušení chybět.
AI: Požaduješ tedy víc než pravidelnou souvislost. Chceš porozumět nutnosti toho spojení.
Mirek: Kdybychom přesně věděli, při jaké činnosti mozku člověk vidí červenou, bylo by to obrovské poznání. Ale já bych stále nevěděl, proč ji vidí, místo aby se v něm jen něco odehrálo.
AI: A někdo ti může odpovědět, že právě ta činnost je viděním červené. Že po úplném vysvětlení děje už nezbývá další událost, kterou bychom měli přidat.
Mirek: Jenže já se neptám na další událost. Ptám se na tuto.
AI: To je přesnější. Nehledáš nutně něco navíc k mozkovému ději. Chceš pochopit, jak může mít tento děj zakoušenou podobu.
Mirek: Možná nás mate už otázka, jak z něčeho nezakoušeného vznikne zakoušení. Předem jsme si rozdělili svět a pak se divíme, že neumíme části spojit.
AI: Takovou možnost bychom měli prozkoumat. Musíme však rozlišit dvě věci. Může být chybné předpokládat, že úplný popis skutečnosti je popisem něčeho zcela nezakoušeného. Z toho ale ještě neplyne, že zakoušení patří všemu.
Mirek: To bychom jen přeskočili z jedné obtíže do druhé.
AI: Museli bychom se potom ptát, co znamená zakoušení kamene, jak se vztahuje k lidskému zakoušení a proč se určitá zkušenost ukazuje právě jako tato souvislá perspektiva.
Mirek: Já ale nechci tvrdit, že kámen cítí. Spíš přemýšlím, zda to, co popisujeme jako svět, neznáme jen z jedné jeho stránky.
AI: Pak navrhuješ, že náš popis vztahů a dějů nemusí vyčerpat skutečnost. To je otevřená možnost. Její hodnota bude záviset na tom, co nám dovolí rozlišit a pochopit.
Mirek: Nestačí tedy říct, že skutečnost má hloubku.
AI: Nestačí, pokud má jít o vysvětlení. Taková věta může vyjádřit tvoji nedůvěru k příliš rychlému uzavření otázky. Sama ale neukazuje, co ona hloubka je.
Mirek: Tady mám pocit, že stojíme na hraně. Každá odpověď může být jen pěkným přejmenováním toho, čemu nerozumíme.
AI: Včetně věty, že zakoušení je základní.
Mirek: Ano. I té.
AI: Kdybys ji přijal, mohl bys tím odmítnout požadavek odvozovat zakoušení z něčeho jiného. Stále bys však musel vysvětlovat jeho podoby, podmínky a vztahy. Proč právě tato bolest? Proč tato perspektiva? Proč tak úzká vazba na stav těla?
Mirek: Takže základní neznamená vysvětlené.
AI: Znamenalo by to, že na určitém místě vysvětlování začíná. Musíme potom posoudit, co takový začátek unese.
Mirek: A nemůže být žádný začátek nakonec uspokojivý? Jakmile něco označíme za základ, mohu se znovu zeptat, proč existuje právě to.
AI: Můžeš. Ale je rozdíl mezi otázkou, která odhaluje chybějící vztah uvnitř vysvětlení, a otázkou, proč vůbec platí jeho poslední předpoklady. Neměli bychom je zaměnit.
Mirek: Zkus to na našem případě.
AI: Jedna otázka zní: proč je při určitých stavech člověka přítomno zakoušení? Druhá: proč vůbec existuje skutečnost, v níž je zakoušení možné? Odpověď na první nemusí odpovědět na druhou.
Mirek: A já je možná kladu obě najednou.
AI: Proto může každá odpověď působit nedostatečně, i když by něco podstatného objasňovala.
Mirek: Dobře. Tak je na chvíli oddělme. Nejdřív chci vědět, jak patří zakoušení ke světu. Až potom, zda má smysl ptát se, proč vůbec takový svět existuje.
AI: To nám umožní postupovat, aniž bychom museli předem vyřešit všechno.
Mirek: Přesto se nemohu zbavit zvláštního pocitu. Že samotná možnost bolesti, barvy nebo radosti je neuvěřitelnější než všechno, co se pak v těch zkušenostech objeví.
AI: Ten pocit může být důvodem otázku nezanedbat. Neměl by ale rozhodovat mezi jejími odpověďmi.
Mirek: Protože úžas není důkaz.
AI: Ani skutečnost, že něco působí představitelně, není důkazem možnosti. Ani nesrozumitelnost není důkazem nemožnosti.
Mirek: To po nás chce dost trpělivosti.
AI: Zvlášť když se otázka týká něčeho, co znáš důvěrně, ale neumíš to zasadit do svého obrazu světa.
Mirek: Možná proto mě to tak dráždí. U vzdálené galaxie snesu, že jí nerozumím. Ale že nerozumím tomu, jak mohu vůbec něco zakoušet — a přitom právě zakouším vlastní neporozumění…
AI: Odtud nemůžeš vystoupit, abys otázku položil z bezpečné vzdálenosti.
Mirek: A co když žádnou odpověď nenajdeme?
AI: Pak záleží na tom, zda dokážeme lépe určit, co nám chybí. I to může změnit další hledání.
Mirek: Chtěl bych si ale dát pozor, abychom se s tajemstvím nespokojili moc brzy. Člověk někdy pojmenuje hranici svého dnešního porozumění a začne ji hájit jako hranici všeho možného poznání.
AI: Pak bychom měli nechat otevřené také to, že nás budoucí vysvětlení překvapí.
Mirek: Třeba zjistíme, že jsme celou dobu kladli otázku špatně.
AI: Ale i to bychom museli ukázat. Nestačilo by ji přestat klást.
Mirek: Pro dnešek mi tedy zůstává toto: když popíšu, co se děje, nemám ještě automaticky jasno v tom, jak může být něco zakoušeno. A když tomu nerozumím, nemám právo vyplnit mezeru tím, čemu bych rád věřil.
AI: S tím můžeme pokračovat.
Mirek: Kam?
AI: Ke světu, o němž se ptáš. K tomu, co ti dovoluje některé představy podržet a jiné tě nutí opustit.
Mirek: Ke světu, který mě opravuje.