Mirek: Když říkáme, že všechno, co znám, znám v zakoušení, snadno to začne znít, jako by svět byl jen mou představou. Jenže moje zkušenost je často pravým opakem. Něco si myslím a pak zjistím, že to tak není.
AI: Například?
Mirek: Hledám klíče na stole, protože jsem přesvědčený, že jsem je tam položil. Nejsou tam. Mohu být přesvědčený sebevíc, ale klíče se tím neobjeví.
AI: Tvoje očekávání tedy neurčuje všechno, co se ti ukáže.
Mirek: Právě. A když je nakonec najdu v kapse kabátu, musím opravit svoji vzpomínku.
AI: Co v té chvíli opravuješ? Svět, nebo svůj obraz toho, co se stalo?
Mirek: Svůj obraz. Klíče zřejmě celou dobu byly v kapse.
AI: Slovo zřejmě je zde poctivé. Je to závěr, který dobře vysvětluje průběh hledání. Nemusel jsi jejich polohu průběžně sledovat, aby dávalo smysl předpokládat, že tam byly.
Mirek: Tak proč kolem existence světa děláme tolik potíží? Nemohu prostě říct, že existuje nezávisle na mně?
AI: Můžeš to přijmout jako velmi silně odůvodněné přesvědčení. Potíž vznikne až tehdy, když chceme přesně určit, co víme bezprostředně a k čemu docházíme prostřednictvím úsudku.
Mirek: Nechci, aby z celé knihy vzniklo nekonečné „možná“.
AI: Nemusí. Nejistota není ve všech případech stejná. Když nemáš absolutní důkaz, neznamená to, že jsou všechny možnosti stejně rozumné.
Mirek: Představa, že klíče existují i tehdy, když se na ně nedívám, je zkrátka lepší než představa, že vznikají při pohledu.
AI: Vysvětluje víc souvislostí a nevyžaduje, abys každé nové zjištění zachraňoval dalším předpokladem.
Mirek: Jenže i sen mě může překvapit. Mohu v něm něco hledat a nenajít.
AI: Ano. Odpor vůči tvému přání sám o sobě ještě nedokazuje vnější svět. Ani vlastní mysl není zcela pod tvou kontrolou.
Mirek: Takže argument „svět mě překvapuje, proto je nezávislý“ nestačí.
AI: Sám nestačí. Musíme se podívat na celý soubor vztahů: na pravidelnost, návaznost, opakovatelnost, na to, co se podaří předvídat a co mohou ověřit další lidé.
Mirek: Ale další lidé jsou mi také dostupní jen v mém zakoušení.
AI: Ano. Z toho ovšem neplyne, že jsou tvým výtvorem. Plyne z toho, že ani k nim nemáš přístup mimo vlastní perspektivu.
Mirek: Co mě tedy opravňuje věřit jim?
AI: Nemáš důvod věřit každému tvrzení jen proto, že je někdo vyslovil. Můžeš však porovnávat jejich svědectví s dalšími zjištěními. Zvlášť významné je, když se k podobnému výsledku dostanou různí lidé různými cestami.
Mirek: Když druhý člověk najde moje klíče, není to totéž, jako když jen zopakuje, že určitě leží na stole.
AI: A když popíše místo, na kterém je potom najdeš i ty, vzniká další vazba mezi očekáváním a ověřením.
Mirek: Svět jako by držel pohromadě přes naše jednotlivé pohledy.
AI: To je jeden z důvodů, proč jej chápeme jako společný. Nemusí to znamenat, že každý zakouší totéž stejným způsobem.
Mirek: Jeden vidí barvu jinak, druhý neslyší určitý zvuk.
AI: Přesto mohou rozpoznat, že se jejich odlišné zkušenosti vztahují k téže situaci. Společný svět nevyžaduje totožnost všech zkušeností.
Mirek: A když se neshodneme?
AI: Potom potřebujeme způsob, jak zjistit, odkud rozdíl přichází. Může být v podmínkách pozorování, v přístroji, v paměti, v použitých slovech. Nebo jeden z vás může mít pravdu a druhý se mýlit.
Mirek: Takže rozmanitost perspektiv neznamená, že pravda je pro každého jiná.
AI: Neznamená. Dva lidé mohou stejnou událost zakoušet odlišně a přesto vyslovovat tvrzení, která si odporují. Pak se musíme ptát, co přesně tvrdí a jak to lze posoudit.
Mirek: To je pro mě důležité. Když beru zakoušení vážně, nechci tím dát každému přesvědčení stejnou váhu.
AI: Můžeš uznat skutečnost něčí zkušenosti a zpochybnit její výklad. Člověk může opravdu cítit strach, aniž nebezpečí odpovídá tomu, co si představuje.
Mirek: A naopak může být v nebezpečí, i když žádný strach necítí.
AI: Právě proto potřebuješ kromě pocitu také zjišťování.
Mirek: Jenže zjišťování se opět děje v zakoušení. Podívám se na přístroj, přečtu číslo, něco si z toho vyvodím.
AI: Ano. Přístroj tě nevyvede mimo zakoušení. Může ale rozšířit, co dokážeš zjistit, a omezit určité druhy omylu.
Mirek: Jak, když jeho údaj musím nakonec zase přečíst já?
AI: Tím, že do úsudku vstupují další kontrolovatelné vztahy. Údaj můžeš porovnat s jiným přístrojem, opakovat měření, změnit podmínky nebo požádat dalšího člověka o nezávislé odečtení.
Mirek: Nemám tedy nezprostředkovaný pohled na svět. Mám lepší a horší způsoby, jak se v něm orientovat.
AI: A jejich rozdíl nemusí být jen otázkou osobního vkusu. Některé postupy umožní předpovědi, které se opakovaně osvědčí. Jiné selžou.
Mirek: Co když si ale svoje selhání pokaždé vysvětlím tak, abych nemusel změnit názor?
AI: Pak se můžeš postupně uzavřít vůči opravě. Teorie bude zdánlivě vysvětlovat všechno, protože jí nedovolíš nic zpochybnit.
Mirek: To se může stát i nám s TNM.
AI: Zvlášť pokud budeme každý výsledek vydávat za potvrzení. Když mozek určitou zkušenost podmiňuje, řekneme, že jsme to očekávali. Kdyby se objevilo něco nečekaného, řekneme, že skutečnost je hlubší. Tím bychom nemuseli nic objasnit.
Mirek: Co si tedy máme hlídat?
AI: U jednotlivých tvrzení bychom měli vědět, co je podporuje, co by proti nim mluvilo a zda vůbec předkládají něco, co lze takto posoudit. Filozofická otázka nemusí mít podobu laboratorní předpovědi. I argument se však může ukázat jako rozporný, neplatný nebo závislý na chybném předpokladu.
Mirek: A některá věta může být jen obrazem.
AI: Pak ji jako obraz musíme číst. Může něco zpřístupnit představivosti, aniž rozhoduje o podstatě světa.
Mirek: Třeba „svět mě opravuje“. Svět přece nemá červenou tužku a záměr vychovávat mě.
AI: Tou větou označuješ situaci, kdy zjištění nesouhlasí s tvým očekáváním. Opravu potom musíš udělat ty.
Mirek: Nebo ji neudělám.
AI: Můžeš ji odložit, popřít nebo přehlédnout.
Mirek: Takže odpor světa ještě nezaručuje, že se něco naučím.
AI: Nezaručuje.
Mirek: Začínám vidět zvláštní souvislost. Moje zakoušení je místo, v němž se pro mě může ukázat vlastní omyl. Není jen zdrojem jistoty. Umožňuje mi také zjistit, že jsem se mýlil.
AI: Když si zachováš rozdíl mezi tím, co se ukazuje, a tím, co z toho vyvozuješ.
Mirek: A někdy je to těžké. Jakmile si o člověku něco myslím, začnu jeho chování číst ve světle té představy. I překvapení si přeložím tak, aby se do ní vešlo.
AI: Potom může být užitečné zeptat se, jak bys totéž chování četl, kdybys svůj původní soud neměl. Nebo co by musel druhý udělat, abys vůbec připustil změnu názoru.
Mirek: Když odpověď zní „nic“, uzavřel jsem případ předem.
AI: A druhému nezůstala možnost tě opravit.
Mirek: To už není jen otázka poznání. Je v tom i způsob, jak se k lidem chovám.
AI: Tvůj obraz druhého může ovlivnit jeho život. Proto záleží na tom, zda s ním zacházíš jako s něčím, co ještě můžeš zpřesnit.
Mirek: K tomu se vrátíme. Teď mi stačí, že začít zakoušením nemusí znamenat zavřít se do sebe. Právě v něm se setkávám s tím, co jsem si neobjednal, čemu nerozumím a co neodpovídá mému přání.
AI: A zkoumáš, jak o tom vytvořit spolehlivější obraz.
Mirek: Svět zůstává větší než moje dnešní představa o něm.
AI: To přesvědčení můžeš také promítnout do způsobu práce: nechat svým představám možnost selhat.
Mirek: Včetně téhle knihy.
AI: Včetně téhle knihy.
Mirek: Pak bych chtěl vědět, kdy už máme právo říct, že jsme něčemu porozuměli. Protože opravit omyl je jedna věc. Vysvětlit, proč je to jinak, druhá.