Průzor
zkušenosti

01 — CHYBĚJÍCÍ MNOŽSTVÍ

Většina toho, co nás utváří,
se nám nikdy neukáže.

Nervový systém nepředkládá soupis své vlastní činnosti. Zakoušíme barvu, tlak, strach, myšlenku nebo známou tvář — nikoli nesmírnou koordinaci, díky níž se tento obsah stává dostupným.

Tato asymetrie se neomezuje na fyziologii. Věta může vstoupit do myšlení poté, co už proběhla velká část její přípravy. Nálada může určovat, co se zdá důležité, dříve než ji dokážeme pojmenovat. Naučené očekávání může řídit pozornost, aniž se objeví jako výslovná premisa.

Mezi všemi stavy organismu Bₙ a tím, co se zpřítomňuje v jeho perspektivě, proto neexistuje jednoduchá totožnost. Zakoušené pole je radikálně menší než živá organizace, která je podmiňuje.

Prvním problémem není, proč jsou některé obsahy skryté. Je jím otázka, proč se vůbec nějaký proces stává přítomným.

02 — PROCES NENÍ OBSAH

Podmínka zkušenosti nemusí být
zakoušenou podmínkou.

Nervová změna může být nutná pro vidění červené, aniž se ukazuje jako nervová změna. Svalová regulace může umožňovat jednání, aniž se stane jeho předmětem. Paměť může utvářet rozpoznání, aniž do vědomí vstoupí samotné utváření.

Označit tyto děje za nevědomé neznamená, že je tajně zakouší jiný subjekt. Znamená to, že probíhají a působí, aniž jsou přítomny v aktuálním poli zkušenosti. Odvozujeme je z fyziologie, chování, experimentálních zásahů a struktury pozdějších výpovědí.

Toto rozlišení nás chrání před kategoriální chybou. Kauzální účast na zakoušeném stavu není totožnou vlastností jako zkušenostní přítomnost. Proces může pomáhat organizovat průzor, aniž se jím sám ukazuje.

Dění ≠ přítomnost. Kauzální účinnost ≠ zakoušený obsah.

03 — NEVĚDOMÍ NENÍ DRUHÁ MÍSTNOST

Metafora hloubky
se může změnit v druhé divadlo.

Běžný jazyk si nevědomí představuje jako temnou komoru pod vědomím: myšlenky a touhy v ní čekají, až vystoupí. Obraz může být užitečný, ale může do vysvětlení nepozorovaně vnést právě to, co měl objasnit — skryté vnitřní publikum, před nímž jsou nevědomé obsahy již přítomné.

TNM užívá užší pojem. Nevědomý proces je konfigurace ve W a B, která ovlivňuje perspektivu, aniž se v daném okamžiku stává jejím zakoušeným obsahem. Později se může podílet na obrazu, impulzu, vzpomínce či rozhodnutí, ale toto pozdější objevení nedokazuje, že byl dříve zakoušen jinde.

Některé procesy mohou být potenciálně dostupné, jiné poznatelné jen skrze následky a mnohé ve své činné podobě nikdy. Jde o empirické rozdíly. Žádný z nich nevyžaduje druhé pole zkušenosti za tím prvním.

Nevědomí není zkušenost skrytá pohledu. Je to činnost, jejíž fungování samo není přítomné.

04 — PERSPEKTIVA JAKO PRŮZOR

Perspektiva není nádoba.
Je konečným způsobem přístupu.

Perspektiva nejprve nevlastní celek reality, aby pak většinu skryla. Existuje jako situované otevření: tělesné, historicky utvářené, omezené rozlišením a schopné zachytit jen některé rozdíly v daném okamžiku.

Metaforu průzoru musíme používat opatrně. Neznamená úplný obraz čekající za závěrkou ani malého pozorovatele, který se skrze ni dívá. Označuje konečnou organizaci, v níž se některé vztahy zkušenostně zpřítomní, zatímco nesčetné jiné působí, aniž se ukazují.

Organizaci dostupnou přítomné zkušenosti můžeme označit Bₙ*. Není to nový orgán ani objevený nervový modul. Jde o pracovní symbol pro selektivně koordinovanou část Bₙ, jejíž stav odpovídá přítomnému poli Eₙ a jeho kvalitativnímu členění Qₙ.

05 — VÝBĚR NENÍ VYSVĚTLENÍ

Filtr pojmenovává funkci.
Neodhaluje zdroj přítomnosti.

Pozornost, integrace, rekurence, predikce, významnost a globální dostupnost popisují možné rozměry výběru. Mohou vysvětlit, proč jeden signál řídí výpověď a jednání, zatímco jiný nikoli. Mohou ukázat, jak se pole stává stabilním, soudržným a užitečným pro organismus.

I úplný popis výběru by však ponechal další otázku. Proč je vybraná organizace přítomná jako barva, bolest, napětí či myšlenka, a není pouze účinná v chování? Teorie přístupu není automaticky teorií zkušenosti.

TNM proto musí odolat přitažlivé slovní zkratce: mozek filtruje zkušenost. Věta může znamenat, že organizace mozku vybírá, co bude sdělitelné, pozorované či integrované. Neříká, zda mozek zkušenost vytváří, uskutečňuje, tvaruje, omezuje, nebo zda jde o dva popisy stejné události.

06 — ČTYŘI OTEVŘENÉ MODELY

Důkazy vymezují pole,
ale zatím je nerozhodují.

Produkční model tvrdí, že vybraná organizace B vytváří E a Q. Realizační model říká, že určitá organizace je zkušeností popsanou strukturálně. Organizační model předpokládá, že B přítomnost nezakládá, ale určuje její lidskou podobu a obsahy. Model dvojího popisu chápe B a E jako neredukovatelné popisy jedné události.

Tyto modely nejsou slovně zaměnitelné. Přijímají různé závazky o příčině, totožnosti a vysvětlení. Současné důkazy závislosti však samy o sobě jeden z nich nevybírají. Změna B mění E; tím je prokázán hluboký vztah, nikoli jeho poslední metafyzický výklad.

Pracovní hypotéza jedné reality činí pro TNM zvlášť zajímavé modely organizace a dvojího popisu, ale nemění je v závěry. Upřednostněná hypotéza musí zůstat vystavena důkazům, které si vynutí její revizi.

07 — NEPŘEMISŤUJME NEVĚDOMÍ DO S

Neznámé není
skladištěm nevysvětleného.

Svádí nás umístit nevědomé procesy do S, symbolu, jímž TNM označuje to, co není vyčerpáno našimi současnými kategoriemi. To by byla chyba. Nervové, fyziologické a behaviorální procesy jsou konfiguracemi ve strukturovaném světě W a organismu B, i když je perspektiva nezakouší.

S označuje mez našeho současného popisu. Není místem, substancí, zásobárnou, kosmickou myslí ani skrytým mechanismem. Přesouvat tam každý nevysvětlený děj by znamenalo proměnit disciplinovanou nejistotu v univerzální mytologii.

Zůstává závažnější možnost: naše kategorie nemusí vysvětlovat, proč W, B, E a Q vůbec mohou být aspekty jedné reality. Tato otázka se dotýká S proto, že náš popis nemusí být vyčerpávající — nikoli proto, že nevědomá nervová aktivita probíhá někde mimo svět.

08 — ZAKOUŠENÍ, POZORNOST A REFLEXE

Přítomnost má vrstvy,
které nemáme směšovat.

Něco může být zakoušeno, aniž to obsadí pozornost. Může to obsadit pozornost, aniž to pojmově určíme. A můžeme to určit, aniž se to stane předmětem reflexivního vědomí. Tato rozlišení jsou důležitá, protože věta zakouším může obsahovat více různých tvrzení.

Výchozí bod TNM získává plnou epistemickou sílu, když je zkušenost reflexivně registrována: Zakouším. Vím, že zakouším. Tato reflexe zakoušení mě opravňuje tvrdit: jsem. Já není nejprve vloženo jako substance. Je reflexivním indexem dění.

To neznamená, že každá zkušenost vyžaduje výslovnou sebereflexi. Znamená to, že jistota experior ergo sum vzniká na reflexivní rovině. Tuto rovinu nemáme zpětně promítat do každého pocitu, organismu či nevědomého procesu.

09 — PERSPEKTIVA NEMŮŽE OBSÁHNOUT SAMU SEBE

Konečnost může být konstitutivní,
nikoli nahodilá.

Perspektiva schopná zakoušet každý proces, který ji utváří, by musela zobrazit mechanismus tohoto zobrazování, potom mechanismus zobrazující tento mechanismus, a tak bez konce. Úplná sebepřítomnost hrozí nekonečným regresem nebo zhroucením rozdílu mezi procesem a modelem.

Selektivní nepřítomnost proto může být více než evoluční úspora. Může náležet k logické formě situované perspektivy. Být perspektivou znamená odkrývat odněkud, skrze určitou organizaci a za podmínek, které se nemohou všechny současně stát obsahem.

Jde o hypotézu, nikoli teorém. Mění však tón problému. Vědomí nemusí být vadnou průhledností, která by v ideálu měla obsahovat všechno. Jeho neúplnost může být cenou — a možná podmínkou — soudržného zde, z něhož se vůbec něco stává přítomným.

Pohled odněkud je možný také proto, že není pohledem odevšad — včetně všech podmínek vlastního vidění.

10 — DISCIPLINOVANÁ ODPOVĚĎ

Proč nezakoušíme
všechny dostupné stavy Bₙ?

Protože živá perspektiva je konečným, selektivně organizovaným vztahem uvnitř reality, nikoli průhlednou kopií organismu, který ji nese. Většina procesů se účastní kauzálně, aniž se zpřítomní; zkušeností, pozorností či reflexí se stává jen omezené, dynamicky koordinované pole.

Máme silné empirické důvody studovat mechanismy tohoto výběru ve W a B. Dosud nevíme, proč je vybraná organizace provázena přítomností, zda ji výběr vytváří, nebo zda jsou organizace a zkušenost dvěma neredukovatelnými aspekty jedné události.

Odpověď je tedy významná a neúplná. Nevědomí nemusíme vyhánět do metafyzického jinam. Průzor lze zkoumat. Existence světla v průzoru — fakt, že je vůbec něco zakoušeno — však zůstává hlubší otázkou.

Můžeme zkoumat podmínky přístupu, aniž předstíráme, že přístup vysvětlil přítomnost.