Ještě než skutečnost nazveme hmotou, myslí, informací, Bohem nebo iluzí, něco se už děje: je zakoušena. Barva se objevuje. Zní tón. Přichází myšlenka. Tělo bolí. Vzpomínka se vrací. A dokonce i pochybnost je přítomná jako něco zakoušeného.
Toto není odpověď na otázku, čím realita ve své podstatě je. Je to skromnější a pevnější začátek. Mohu pochybovat o původu světa, o spolehlivosti smyslů i o povaze vlastního já. Nemohu však pochybovat, že se právě něco objevuje v zakoušení, aniž by se tato pochybnost sama stala dalším zakoušeným obsahem.
Descartes tento pohyb zachytil větou Cogito, ergo sum — myslím, tedy jsem. Nová metafyzika posouvá výchozí bod o krok níže: Experior, ergo sum — zakouším, tedy jsem. Myšlení je jedním z obsahů zkušenosti. Zakoušení nemusí být myšlenkou, aby bylo přítomné.
Z této jistoty ale neplyne, že existuje pouze zkušenost. Neznamená to, že lidský pozorovatel vytváří svět, že vědomí kolapsem vlnových funkcí staví vesmír nebo že hmota je pouhou představou. Takové závěry by vyžadovaly mnohem více, než nám výchozí bod dává.
Naopak zakouším svět, který klade odpor. Má pravidelnost, kterou si neurčuji. Události se dějí bez mého souhlasu a jiné perspektivy přinášejí zkušenosti, které nemám pod kontrolou. Tento strukturovaný svět vztahů označujeme písmenem W. Je rozumné předpokládat, že W existuje nezávisle na mém jednotlivém pohledu. Je to silná inference — ne však totéž co bezprostřední jistota zakoušení.
Jednou ze struktur W jsem také já: živé tělo a mozek, konfigurace B. Tato živá organizace ustavuje situovanou perspektivu P, v níž se děje zakoušení E a rozlišují kvalitativní diference Q. Nevíme zatím, zda B zkušenost vytváří, organizuje, podmiňuje, nebo otevírá vztah, pro který dosud nemáme přesný pojem. Víme však, že změny B mění E i Q natolik pravidelně, že tuto vazbu nemůžeme ignorovat.
Pracovní zápis proto nemá podobu kouzelné rovnice, ale mapy závislostí: Bₙ → Pₙ[Eₙ,Qₙ | Wₙ]. Říká pouze, že živá konfigurace souvisí se situovanou perspektivou, zakoušením a kvalitativním rozlišením světa. Neříká, že jsme už vysvětlili, proč vůbec existuje zakoušená kvalita, proč bolest bolí nebo proč červená vypadá právě takto.
Symbol S ponecháváme na hranici toho, co lze oprávněně popsat kategoriemi W. S není název pro Boha, duši, skrytou energii ani hlubší substanci. Označuje pouze otevřenou otázku, zda W vyčerpává realitu. Samostatně můžeme vyslovit pracovní hypotézu HΩ: W, E a Q mohou být různými způsoby projevení jedné dosud nepopsatelné skutečnosti Ω. Tato možnost ale není poznatkem a nesmí se vydávat za vysvětlení.
Odtud vyplývá metoda celé knihy. U každého tvrzení se ptáme: co je dáno, co je odvozeno, co je hypotéza a co zůstává neznámé? Věda je nenahraditelná tam, kde zkoumá vztahy a pravidelnosti W. Filozofie je nezbytná tam, kde odhaluje předpoklady našich pojmů. A tajemství začíná tam, kde si odmítneme zaměnit přání za důkaz i model za celek reality.
Nová metafyzika proto nenabízí novou jistotu, která by nahradila jistoty staré. Nabízí pevnější způsob, jak s nejistotou žít a myslet. Něco je přítomné. Něco se děje. Je to zakoušeno. Od tohoto nejmenšího bodu můžeme začít stavět — s vědomím rozdílu mezi půdou, na níž stojíme, a mapami, které nad ní kreslíme.