Přední kněz přišel ke králi v hodině, kdy slunce stálo nad městem a stíny se stáhly těsně k patám sloupů i lidí.
Král seděl na vyvýšeném sedadle v otevřené síni. Před ním ležely tabulky, listiny a zprávy z pohraničí. Nedotkl se žádné z nich. Díval se na pruh světla mezi závěsy. Ve světle se vznášel prach.
Kněz se uklonil. „Králi.“
„Mluv.“
Kněz vyprávěl o vdově Arse, o poli po jejím mrtvém muži a o bohatém Uratovi, který posunul mezní kameny, půdu osel a postavil na ní dvě sýpky.
„Co s polem činila předtím?“ zeptal se král.
„Nic.“
„Osela je?“
„Neměla zrno.“
„Obdělávala je?“
„Neměla voly.“
„Pole tedy leželo ladem.“
„Ale náleželo jí.“
Král pohlédl na prach ve světle. „Nyní rodí obilí.“
„Z bezpráví.“
„Obilí to neví.“
„Člověk to vědět musí.“
„Proč?“
„Protože rozeznává dobro a zlo.“
„Kdo mu je ukázal?“
„Bůh.“
Král chvíli mlčel. „A mezní kameny? Ukázal i ty?“
„Zákon je od něho.“
„Zákon napsali písaři.“
„Podle slov proroků.“
„A proroci je slyšeli od Boha.“
„Ano.“
„Ve snech?“
„Také.“
Král se slabě usmál. „Pak bych měl být prorokem.“
O jeho snu se v paláci šeptalo. Od oné noci při obřadech mlčel a před výpravami přestal žádat znamení.
„Sen může klamat,“ řekl kněz.
„To může.“
„Co jsi spatřil?“
Z nádvoří zazněl úder kladiva. Potom druhý a třetí.
„Tmu.“
„To není vzácné.“
„Nebyla to noc. Nebyl v ní chrám ani město. Ani člověk.“ Král sklopil oči k dlani. „A přece tam něco bylo.“
„Co?“
„Nevím.“
Kněz čekal.
„Slyšel jsem dvě slova.“
„Jaká?“
„Já jsem.“
„A co znamenala?“
Král zvedl oči. „Kdybych to věděl, nepotřeboval bych se tě ptát, odkud proroci berou zbytek.“
„Z Písma.“
„Možná.“
„Ne možná.“
Král vstal. „Od té noci čekám, zda promluví znovu. Mlčí.“
„Bůh nemlčí.“
„Přinesli jste mu býka. Krev odtekla a já nic neslyšel. Vyrazili jsme proti městu na severu. Prosil jsem o znamení, kdo má zvítězit. Zvítězili jsme my.“
„Z jeho vůle.“
„Měli jsme více lučištníků.“
„I to mohla být jeho vůle.“
„A kdybychom prohráli?“
Kněz neodpověděl hned. „Jeho úmysly jsou člověku skryté.“
„A přece o nich stále mluvíte.“
„Přišel jsem kvůli vdově.“
„Chceš, aby dostala pole zpět?“
„Bůh to chce.“
„Ptám se na tebe.“
Kněz zaváhal. „Ano.“
„Proč?“
„Protože je zlé vzít slabému jeho majetek.“
Král přikývl. „Tohle jsi řekl ty.“
„Řekl jsem, co chce Bůh.“
„Možná. Ale na okamžik ses za něj neschoval.“
Knězova tvář potemněla. „Varuji tě, králi.“
„I já se svých slov bojím.“
Král pozvedl ruku ke koruně. „Říkáš, že mou moc ustanovil Bůh.“
„Ano.“
Pomalu korunu sejmul a položil ji na stolek. „Vezmi si ji.“
Kněz se nepohnul.
„Ty víš, co Bůh chce. Já ne. Vládnout bys měl ty.“
„Nepokoušej mě.“
Král sledoval jeho oči. Zastavily se na velikém čirém kameni nad čelem koruny.
„Díváš se na diamant.“
„Na znamení královské důstojnosti.“
„Na okamžik jsi zapomněl na vdovu.“
„Nesoudíš mé srdce.“
„Ne. Vidím jen tvé oči.“
Kněz znovu pohlédl ke koruně. „Kdyby to byla Boží vůle, musel bych přijmout.“
Král se usmál bez radosti. „Tak lehce se zrodí Boží vůle.“
Vytáhl dýku, zasunul hrot pod první kámen a zapáčil. Drahokam dopadl na dlažbu. Potom druhý. Třetí. Kameny se rozkutálely po síni.
Když odstranil poslední, zůstala poškrábaná zlatá obruč s prázdnými lůžky.
„Nyní si ji vezmi.“
„Znesvětil jsi symbol.“
„Zbavil jsem jej toho, po čem ses díval.“
Král začal kameny sbírat do koženého váčku. Z truhly přidal do brašny několik zlatých prutů.
„To jsou poklady království.“
„Pak ať mě nový král soudí.“
„Nemůžeš odejít.“
„Země potřebuje vládce.“
„Má tebe.“
„Králem se člověk nestane tím, že mu podáš prázdnou korunu.“
„Právě tak jsem se jím stal já. Jen tehdy nebyla prázdná.“
Král si přehodil brašnu přes rameno.
„Co učiníš s vdoviným polem?“
„Navrátím jí je.“
„Proč?“
„Protože je to spravedlivé.“
„A co chceš ty?“
Kněz otevřel ústa, ale odpověď nepřišla.
„Až rozhodneš,“ řekl král, „neschovávej svou ruku.“
„Člověk nemůže sám určovat dobro a zlo.“
„Přesto rozhoduje.“
„Bůh rozhoduje skrze něj.“
„Možná.“
„Co s tebou ten sen učinil?“
Král pohlédl na prázdnou korunu. „Vzal mi jistotu.“
„A dal ti pýchu.“
„Možná.“
Král se obrátil k odchodu.
„Stůj. Nemůžeš si odnést poklady a postavit se nad zákon.“
Král se otočil. „Mým posledním královským rozkazem je toto: od chvíle, kdy opustím palác, nesmí mě v této zemi soudit žádný lidský soud. Ani rada, ani kněz, ani král, který přijde po mně.“
„A kdo tě bude soudit?“
Král chvíli mlčel. „To chci zjistit.“
„Už nyní kradeš.“
„Možná.“
„Zastavím tě.“
Král k němu přistoupil. „Pak to budeš ty.“
Kněz nezvedl ruku.
Král položil prázdnou korunu do jeho dlaní. „Vrať vdově pole. Nebo je ponech Uratovi. Udělej cokoli, co dokážeš nést jako svůj čin.“
„A co chce Bůh?“
Král se podíval do světla, v němž stále tančil prach. „Nevím.“
Potom odešel.
U brány stála hubená žena v zaprášeném oděvu.
„Můj pane. Byla mi učiněna křivda.“
„Ano.“
„Zjednáš mi spravedlnost?“
Ohlédl se k paláci. „Tam přichází tvůj nový král.“
„A ty jsi kdo?“
Král se nad otázkou zamyslel. Potom se před vdovou uklonil tak hluboko, až se mu brašna s drahokamy svezla z ramene.
„To teprve zjistím.“
Prošel branou a vydal se po cestě k východu.