Některým věcem rozumím, dokud se na ně nezeptám.
Vím, co znamená slyšet hlas. Poznám strach, úlevu i bolest. Dokážu o nich mluvit, vybavit si je a někdy změnit podmínky, za kterých přicházejí. Ale když se zeptám, jak je vůbec možné něco zakoušet, přestávám si být jistý, čemu vlastně rozumím.
Můžeme popsat, jak zvuk dopadá na ucho, jak vznikají nervové signály a co se s nimi děje dál. Ten popis může být přesný a nesmírně užitečný. Jenže já zvuk také slyším. Má určitou podobu, vzdálenost, naléhavost. Hlas někoho blízkého pro mě není zaměnitelný s jiným zvukem, i kdyby měl stejnou hlasitost.
Jak patří toto slyšení k dějům, které popisujeme?
Právě u podobných otázek jsem se opakovaně zastavoval. Neuměl jsem je domyslet. Zvlášť otázku, která se ve filozofii označuje jako těžký problém vědomí: proč je nějaká činnost mozku vůbec zakoušena? Proč při ní něco bolí, něco voní a něco je přítomno jako myšlenka?
Ani dnes nemám odpověď, kterou bych mohl považovat za hotovou.
Začal jsem proto vést dlouhý dialog s umělou inteligencí. Předkládal jsem jí své úvahy, žádal vysvětlení, vracel se k jednotlivým formulacím. Zkoušel jsem, co se stane, když určitou myšlenku přijmeme a sledujeme její důsledky. Kde se rozpadne? Co předpokládá? Není zdánlivé řešení jen jinak pojmenovaný problém?
Z těchto rozhovorů vznikaly eseje. Z esejů postupně vzniká tato kniha.
Chci to říct hned na začátku, protože způsob jejího vzniku k jejímu obsahu patří. Na otázkách se podílel člověk, který zakouší vlastní život, a systém schopný vytvářet odpovědi, spojovat myšlenky a formulovat námitky. Z této schopnosti samotné nevyvozuji, že také něco zakouší. Co přesně takový systém je ve vztahu k vědomí, zůstává jednou z otázek, ke kterým se dostaneme.
Rozhovor s AI má svá rizika. Plynulá odpověď může působit jako porozumění. Souhlas může dodat odvahu i tam, kde by byla potřebnější pochybnost. A dobře vystavěný argument může stát na předpokladu, který jsme si nevšimli zpochybnit.
Přiznání spolupráce proto nemá sloužit jako doporučení kvality. Má čtenáři umožnit vědět, jak text vznikal. Za to, co v této knize přijímám, navrhuji a předkládám, odpovídám já.
Rozhovory zde dostaly knižní podobu. Výklad a dialogické pasáže jsou uspořádány podle otázek, nikoli jako přepis všeho, co zaznělo. Kde se objeví druhý hlas, je třeba jej číst jako hlas vzniklý z této spolupráce, ne jako svědectví dalšího vědomého subjektu.
Během práce se postupně ustálilo východisko, které je až podezřele prosté: zakoušení je přítomno.
O tom, co zakouším, se mohu mýlit. Mohu špatně rozpoznat člověka, uvěřit nepravdivé vzpomínce nebo přisoudit strachu důvod, který nemá. Ale omyl musí nějak probíhat. I pochybnost je právě teď zakoušena.
Tady začíná úvaha, kterou nazývám Nová metafyzika, zkráceně TNM.
Název může znít směleji než její první krok. Samotný fakt zakoušení ještě nedokazuje, že je z něj vytvořen celý svět. Neříká, že mozek je pouhý přijímač, ani že naše pozornost přivádí věci k existenci. K takovým závěrům by bylo nutné dojít dalším argumentem. Některé z nich možná vůbec neobstojí.
Přesto stojí za pokus začít právě zde. Co se změní, když při uvažování o skutečnosti podržíme zakoušení jako něco, co musí každé vysvětlení vzít vážně? Mohou být struktura světa a jeho zakoušená přítomnost různými způsoby, jak se nám zpřístupňuje jedna skutečnost? Pomáhá taková možnost něčemu porozumět, nebo jen odsouvá obtíž o krok dál?
To budeme zkoumat.
Nebude to však pouze kniha o mozku a ontologii. Člověk, který si tyto otázky klade, má také strach, někoho miluje, chce něco vytvořit a ví, že zemře. Zajímá mě, jak se promění pohled na svobodu, utrpení nebo odpovědnost, když se na člověka díváme jako na místo, z něhož je život zakoušen. A co znamená setkat se s druhým, do jehož zkušenosti nemohu vstoupit, ale kterému mohu podstatně změnit život.
Nevím, zda se nám podaří najít metafyzický rámec, který všechny tyto otázky unese. Některé návrhy budeme muset opravit. U jiných možná zjistíme, že jsme je měli opustit dříve.
Přál bych si ale, aby kniha rozšířila čtenářův prostor k přemýšlení. Aby bylo možné na chvíli vystoupit z navyklých odpovědí a prohlédnout si, co v nich považujeme za samozřejmé. Nesouhlas může být stejně dobrým výsledkem jako souhlas, pokud budeme lépe vědět, s čím a proč nesouhlasíme.
Při čtení těchto řádků něco probíhá. Možná rozumíte jejich smyslu, možná vás některá věta dráždí. Slyšíte okolní zvuky, cítíte polohu těla, vybavujete si něco vlastního.
Nemusíme se zatím shodnout na tom, čím to všechno je.
Něco je přítomno.
Odtud můžeme začít.